Historie

Historii Krakovan koncem 2. sv. války, týkající se především radiolokační ústředny II. řádu "KORALLE", zpracovali členové MILITARY CLUBu Kolín. Ta je dále uveřejněna v původní podobě.

Příchod Němců do Krakovan
V dosavadním průběhu celé války byly Krakovany u Týnce nad Labem v okrese Kolín celkem klidnou vsí. Válka zde byla vnímána kromě povinností jen díky občasným průjezdům německých kolon, nebo nějakou tou vyhláškou. Tato “pohoda” trvala až do května roku 1944. Počátkem měsíce kdy začínaly rozkvétat ovocné stromy se zde 4.května objevily osobní vozidla s německými vojáky, kteří se začali zajímat o oblast při chrčické silnici na rozhraní katastrů tří obcí – Krakovan, Uhlířské Lhoty a Labských Chrčic. Dochází k prvním průzkumům terénu. Již 22.května byly německými ubytovateli zajišťovány byty. Bylo vydáno nařízení, dle kterého musela obec vyklidit kampeličku (čp.206), mateřskou školu (čp.147), Rohlíčkův sál a Sokolovnu. V areálu tamnější cihelny (dnes ZD) byla Němci zřízena vojenská cvičná střelnice.

V dalších dnech se do Krakovan stěhovaly první německé soldatesky a nutno poznamenat, že se změnil tamní poklidný život. Jelikož vyprázdněné budovy nestačily, zabraly se dále dvě třídy obecné školy. Jelikož i toto bylo stále nedostačující zabírala se ještě každá lepší místnost v obci a jejich majitelé se musí uskrovnit.

Výstavba radarové stanice
Na výše uvedených místech mimo ves byla urychleně zahájena výstavba radarové stanice I.třídy s krycím názvem KORALLE. Podle původních záměrů Němců zde mělo prý býti vystavěno i polní letiště (to však nelze písemně doložit), ale z důvodu nízké hladiny podzemní vody se muselo od tohoto plánu upustit. Začalo se budovat na pozemcích o rozloze zhruba 50 hektarů zčásti sestávající z orné a z části lesní půdy. Na nucených pracích zde byli nasazeni čeští lidé z Trutnovska a Podkrkonoší. Veškeré zdejší stavební práce prováděla kolínská stavební firma pana stavitele Záruby, jako stavební mistr firmy zde byl pan Staněk. Dozor vykonával starý Rakušan, asi 75letý, “kulhající dědek”, ke kterému, ač byl civil, měli němečtí vojáci bezmeznou důvěru. Co řekl bylo “svaté”, ale také za všechno zdejší dění nesl plnou zodpovědnost. Ten po dobu výstavby obýval ve vsi dům čp.122. Velitelem celé posádky byl důstojník Flugmeldeabtailung major G.Trabert, původním povolání obchodník z Norimberka, který byl velitelem i hlásného obvodu Praha, rotám veleli nižší důstojníci
Příliv vojska byl také stále větší.

Pozůstatek radarové stanice Koralle

Byty v obci již dávno nepostačovali a tak se v Borkách pod “sušárnou” (vpravo při silnici ve směru na Hlavečník) začalo s výstavbou velkých baráků s příslušenstvím. Počet německých vojáků byl v té době 300 (ve stáří od 20 do 55 let) a žen 150 (od 18 do 40 let). Větší část německé posádky tvořili invalidní příslušníci Luftwaffe a staří vysloužilí vojáci, kteří již nemohli být nasazeni do bojů na frontu. Ti také chodili do zdejšího hostince hrát s civilisty karty. Vyvařováním pro celou posádku byl pověřen místní hostinský Jan Durek v hostinci (čp. 65), kterému byly k výpomoci v kuchyni střídavě určovány místní dívky.

Chování Němců, zvláště pak žen bylo drzé až vyzývavé. Starosta obce Josef Zubík byl stále o něco žádán. K výstavbě válečných objektů bylo zapotřebí mnoho materiálu.Ten museli místní hospodáři svážet i v době nejpilnějších polních prací. Toto dostali rozkazem a ten zkrátka museli splnit. Ovšem za veškeré tyto práce dostávali zaplaceno a to prý velice dobře. Zpočátku museli používat potahy jak dobytčí, tak koňské. Ale po příhodě se starou krávou, která po odvezení nákladu na němce vyvalila oči a vyplázla jazyk, jako kdyby chtěla chcípnout, již museli podle příkazů jezdit jen koňské potahy. Toto vše vyžadovalo velké sebezapření, aby se krakovanští obyvatelé vyhnuli nepříjemnostem. Na druhou stranu nutno poznamenat, že díky přítomnosti takto velké posádky pro civilní obyvatelstvo prakticky neexistovala hospodářská kontrola, což byla svým způsobem a na svou dobu výhoda. Mezi vojáky se našli i tací, kteří chodili pro jídlo a pití k vesničanům, za což jim nosili různé věci, jako deky a části ošacení, které byly převážně kradené. Obyvatelé Krakovan museli mít při vstupu do radarového území na svoje pole německé propustky, ty však nebyly hlídkami většinou ani kontrolovány.

Po dostavbě ubikací mimo obec se do nich také celá posádka ihned nastěhovala, což znamenalo pro obyvatele Krakovan a Týnce nad Labem velké ulehčení. Jednalo se o nízké standardní dřevěné baráky válečného typu, kde byli ubytováni důstojníci, mužstvo a spojařky, umývárny a hygienické zařízení. Dále byly postaveny velké sklady munice a pohonných hmot a ne zcela dostavěný byl cihlový objekt s jedním podzemním podlažím se spoustou malých místností. Tento “tábor” měl i vlastní studnu s velmi kvalitní vodou, která byla také do všech objektů rozvedena. Rozvod vody pro německou armádu prováděla firma František ŽÁK – instalatérství a topenářství z Týnce nad Labem. Elektrické vedení bylo napojeno přímo na vysoké napětí a vedlo čtyřžilovým kabelem v zemi. Některé radary měly svůj dieselagregát, který vyráběl elektrickou energii pro pohyb těchto radarů. Agregáty pak byly chlazeny vodou z potoka Sváravy. Telefonní dráty vedly nad zemí asi po dvoumetrových dřevěných sloupech v polích směrem k Týnci nad Labem. Po nich vedly dráty různého průměru jeden vedle druhého, takže vedení nešlo v polích přelézt ani podlézt.

Toto vedení vedlo do školy v Týnci nad Labem, kde bylo umístěno provizorní řídící a velicí centrum do té doby než bude nové vybudováno přímo ve vojenském prostoru. Odtud pak bylo i přímé telefonní spojení do Prahy a do Berlína. Práce při výkopech jam pro sloupy museli provádět krakovanští obyvatelé. Dle pamětníků byla tato práce v písčité půdě celkem snadná i proto, že německý dozor dbal spíše na vzhledu jam, než na jejich hloubku a řídil se heslem “pomalu, ale pořádně”. Celý areál ubytoven, skladů PHM a munice byl pro větší maskování vystavěn mezi vzrostlými stromy v lese. Jednou ze zdejších zajímavostí byly zamlžovací a zadýmovací pece. Celkem jich zde bylo vystaveno 4 nebo 5 a to na různých světových stranách. Měly sloužit k eventuelnímu zadýmování prostoru, hlavně samotných radarů a vysílaček v otevřeném prostoru, v případě náletu a elektricky měla být zapálena ta, ze které strany foukal vítr na objekty. V praxi však tyto pece, mimochodem místními lidmi považované za plynové komory, nebyly nikdy použity.

Pozůstatek radarové stanice Koralle

Dále byly v blízkosti ubytoven spousty zákopů, kupodivu beze zbraní, spíše jako ochrana pro osazenstvo v případě náletu na radarovou stanici. V souvislosti se čtvrtým náletem na kolínskou rafinerii Vaacum Oil Company a náletem na pardubickou rafinerii spojeneckými leteckými svazy, startujícími z italských letišť z oblasti Turína, se začínali místní lidé strachovat z bombardování zdejších vojenských objektů. (To že se letecké svazy blížily poznal každý a to podle natáčení radarů, takže tímto bylo dostatečně a včas varováno i civilní obyvatelstvo, které radary neustále sledovalo). Při přeletu leteckých svazů měli však největší strach sami Němci, kterých se většina snažila ukrýt v okolních borových lesích a v jakémkoliv větším houští. Při tomto náletu naštěstí pro Němce nevyšel z žádné jejich zbraně jediný výstřel. Američtí piloti také na tuto “aktivitu” odpověděli pouze několika výstřely z palubních zbraní, kterými však nebyl nikdo a nic zasaženo. To již ale většina posádky byla bezpečně ukryta mimo vojenský prostor.

Místní lidé vídávali při přeletech letadel jak z křoví na mezích koukají vojákům pouze nohy a vedle nich pohozené zbraně. S americkým letectvem se pojí zdejší jedna příhoda. Při návratu z jednoho z náletů na Pardubice měl jeden stroj, dle pamětníků stíhačka nejpravděpodobněji P-51 Mustang, poruchu a musel nouzově přistát na kótě 277,7 mezi Krakovany a Týncem nad Labem. Další stroj přistál opodál, zatímco několik dalších letounů kroužilo nad nimi. Po opravě potom oba stroje vzlétly a společně s ostatními odlétly pryč. Během této opravy nepadl z německé strany jediný výstřel, ačkoliv místo přistání bylo od radarů celkem pěkně přehledné. Drtivá většina vojáků se totiž chtěla v klidu a hlavně ve zdraví dočkat konce války a tak se nevystavovali zbytečnému nebezpečí. Památku na tyto chvíle strachu našli vesničané ještě pár let po válce. To když při kosení žita nalezli mumii německé vojačky, která tam snad v hrůze leteckého poplachu zaběhla a zemřela.

Další objekty zdejší radarové stanice byly již čistě technického charakteru.

Osvobození
Přišel květen, s ním teplo ale i časté deště. Bylo cítit, že se blíží konec války. Dne 6.května byla zastavena veškerá stavební činnost a byl vydán zákaz vstupu do vojenského prostoru. 7.května odpoledne se ve vsi ojediněle objevily vyvěšené československé vlajky. Němci opustili školu a celou vesnici a stáhli se kompletně všichni do baráků v Borkách. To již obyvatelé opouštěli domy a začínali se hloučkovat. Mládež se srocovala před sokolovnou a měla v úmyslu se násilím zmocnit zde uložených zbraní. Tato nerozvážnost jim však byla rozmluvena dostavivším se Národním výborem spolu s velitelem četnické stanice. Tím nejspíše tenkráte zabránili krveprolití. Národní výbor se vypravil do vojenského tábora, aby jednal s velitelem o předání zbraní. Tam byli přivítáni ozbrojenou vojenskou pohotovostí. Velitel tábora jim odmítl zbraně vydat, neboť k tomu neměl prý rozkazů z vyšších míst. Zaručil se však, že pokud obyvatelstvo zachová klid a rozvahu, nebude proti němu nic podniknuto. Pak Národní výbor přerušil další jednání. Jeho předseda svolal všechny bývalé důstojníky, poddůstojníky a vojáky aby se postarali o udržení klidu ve vsi. Organizováním hlídek a velením byl pověřen Josef Olexa.

Hlídky konaly službu po celé obci ve dne i v noci. Veškerá práce téměř ustala. Obyvatelstvo bylo většinou u obecního domu, kde z rozhlasu poslouchali postup bojů v Praze. Dalšího dne, tedy 8.května byl také uspořádán sběr obvazů a potravin pro bojující Prahu a ještě téhož dne bylo vše odesláno do Chlumce nad Cidlinou a dále do Prahy. Přes blížící se konec války ještě tohoto dne bylo možno zahlédnout německého hauptmana, jak objíždí místní firmy a živnostníky a vyplácí jim peníze za doposud provedené práce na objektech.

V noci z 8.na 9.května zatřásly obcí první výbuchy. To byl německými vojáky vyhozen do povětří světlomet na kótě 244,9 u Uhlířské Lhoty. To již ale větší část vojenské posádky odjela na autech, koních či odešla pěšky pryč a s sebou odvezla i část technického vybavení stanice. Zbytek posádky pracoval dle přesných pokynů na přípravách ke zničení vojenských objektů v Borkách. S likvidací objektů se počítalo i přímo ve vsi, kde bylo v plánu zničit kampeličku. V ní bylo totiž hlavní elektronické centrum obsluhované uniformovanými Němkami. Kolem osmé hodiny ranní dne 9.května bylo započato s dílem zkázy. Od jednoho objektu ke druhému jezdila motorka s postranním vozíkem která byla neustále nastartována. Její posádka vždy zaktivovala výbušninu a okamžitě na motorce odjela dál. Výbuch za výbuchem ničil to, co bylo velkými náklady doposud vybudováno. Některý radar však jen povyskočil do vzduchu a zase si sedl zpět na zem. Kampelička zůstala naštěstí zachována díky tomu, že někteří místní obyvatelé přesekali kabely vedoucí k náložím umístěným kolem budovy. Po detonacích vzplanuly veliké ohně. Zvláště ve skladech paliva a munice, kde sudy od benzínu létaly vysoko nad stromy a vybuchovala munice. Přístupu k těmto hořícím místům bránil hasičský sbor spolu s dobrovolníky. Přesto se občas někomu podařilo k místům dostat. Byli i tací, kteří z pod zničeného radaru vytáhli bednu s nevybuchlými náložemi.

To dopoledne projelo obcí několik menších prchajících vojenských transportů. To již byla ale domácí posádka vyzbrojena z Týnce nad Labem asi patnácti vojenskými puškami a několika pistolemi. Střeliva však bylo velice málo. Hlídky konaly stále svoji službu. Odpoledne vyhlásil rozhlas kapitulaci německé posádky v Praze a zastavení bojů. Zpráva byla místními přijata s nadšením. Okolo 15.hodiny překvapil hlídkující obyvatele čekající na Rudou armádu silný německý vojenský transport o síle asi 35 nákladních vozů přijíždějící ve směru od Hlavečníka. Před budovou kampeličky byla kolona zastavena velitelem hasičů, Václavem Roubíčkem a byla vyzvána ke složení zbraní. Ze dvou prvních vozů začali seskakovat odzbrojení vojáci, když v tom padl výstřel. Velitel transportu dal ihned rozkaz ke střelbě. Rozpoutala se přestřelka, v níž začaly ujíždět dva vozy silnicí ve směru na Chlumec nad Cidlinou. Z jednoho z vozů vyšlehl záblesk, nejspíše od pancéřové pěsti, a částečně zdemoloval stavení Josefa Koláčného (čp.70). Řidič prvního z nich byl střelen Janem Nedvědem, známým to pytlákem a střelcem ležícím v příkopu do hlavy a neovládaje svůj vůz, zajel do příkopu, prorazil plot a převrátil se na Vavřinově zahradě (u čp. ). Druhý vůz, který byl také ostřelován, raději zastavil.

Přestřelka se stupňovala a poněvadž Němci nemohli odhadnout síly krakovanských, zavlály z aut bílé prapory. Pravděpodobně si totiž mysleli, že jsou obklíčeni, k čemuž napomohlo i zapnuté pneumatické kladivo v nedaleké cihelně, které vydávalo zvuky z dálky podobné zvukům kulometu. Vystrašení vojáci začali odhazovat zbraně a vzdávali se. Po prohlídce všech vojenských vozidel a osob byl celý transport, čítající asi 800 mužů propuštěn směrem ke Chlumci nad Cidlinou. Zastřelený řidič z nákladního vozu byl poté na káře odvezen na místní hřbitov, kde ho hrobař Sádlo 13.května bez jakýchkoliv ceremonií a jakéhokoliv označení hrobu kdesi v rohu hřbitova pochoval.

Po odjezdu transportu byly všechny zabavené zbraně (109 pušek nepoškozených, 42 poškozených, 3 těžké kulomety v dobrém stavu, 4 poškozené, 24 automatických pušek, 72 pistole, asi 30.000 nábojů, 117 ručních granátů, 75 pancéřových pěstí, 80 dělostřeleckých nábojů a mnoho dalšího) shromážděny na hromadu naproti sušárně a za čas odvezeny do sběru. Sem tam si někdo něco vzal, ale to bylo jen vyjímečně.

Boj si vyžádal oběti i na české straně. Padl Josef Mrštík, do nohy byl těžce raněn Josef Burián (ta mu bylo potom amputována) a lehce raněn byl Josef Kučera, který se přestřelky ani nezúčastnil, jen jí přihlížel. Němci měli mimo zastřeleného řidiče ještě několik raněných. Po válce byl vybudován Josefu Mrštíkovi na místě přestřelky symbolický pomníček, který lze ve vsi shlédnout do dnešních dnů.

Kolem 21.hodiny projely obcí první motorizované ruské jednotky přijíždějící od Pardubic a mířících ku Praze. Nadšení obyvatelstva neznalo mezí. V místech, kde odpoledne proběhla přestřelka byla postavena slavobrána s nápisem “Ať žije slavná ruská armáda”. Národním výborem bylo nařízeno vyvařování čaje a kávy pro projíždějící transporty. Velitelství štábu Rudé armády bylo pak usídleno v Týnci nad Labem a velitelem byl plukovník Kuzmin, kdesi od Charkova.

Poválečná historie
Po skončení bojů byl na Sváravě v prostorech bývalé radarové stanice umístěn tábor těžkého ruského dělostřelectva, který zde tábořil ještě zhruba měsíc. Nutno poznamenati, že dle mínění pamětníků byla Rudá armáda pro vesnici pohromou. S “kulturní” německou armádou se její chování nedalo prý absolutně srovnávat (prý “hrůza – zlatí Němci”).

Dne 18.května 1945 byla posádkovým velitelstvím v Kolíně vydána “Směrnice pro sběr materiálu zůstalého po německé armádě”. Toto se týkalo samozřejmě i Krakovan blízce sousedících s bývalou německou stanicí. Sběrné místo bylo určeno v Týnci nad Labem a se sběrem muselo být bezpodmínečně zahájeno 19.května 1945.

10.května zaslal Národní výbor v Krakovanech dopis NV v Týnci nad Labem, v němž důrazně žádá “…aby obyvatelstvo Týnce okamžitě odevzdalo beztrestně do kanceláře NV všechny součástky přijímacích a vysílacích přístrojů, elektromotory, jiné motorické součásti, zařízení a nářadí odcizené z vojenských objektů nebo z okolí. Poslední lhůta je 12.6. ve 12 hodin.”

Dne 12.června bylo Národním výborem v Týnci nad Labem obyvatelstvo upozorněno na následující: “Jednotlivé vojenské baráky a barákové tábory, které byly nedávno opuštěny ruským vojskem a předměty v táborech zanechané jsou majetkem československé vojenské zprávy, která nařizuje – baráky nerozebírat a věci z nich nebrat, aby odcizené předměty byly vráceny na Národní výbor a aby obyvatelstvo vrátilo vojenskou výzbroj a výstroj, kterou si v revoluční době přivlastnilo, nejdéle do 17.6. na Národní výbor.

Přes takovéto a jim podobné nařízení a vyhlášky se začalo s pomalou likvidací bývalé radarové stanice a jejího zařízení. Radary samotné byly po dva roky odváženy Kovošrotem do hutí. Zděné budovy byly postupem doby rozebrány místním obyvatelstvem, jelikož byl v této době nedostatek stavebního materiálu. Majitelé jednotlivých pozemků se pak sami postarali o uvedení většiny těchto prostorů do původního stavu. Obzvláště pak v lesích, kde byly po rozebrání všeho potřebného stavebního materiálu zbytky a základy staveb zahrnuty zeminou a byl zde vysázen nový porost.

Pozůstatky KORALLE v dnešní době
Dnes již najdeme na místě bývalé radarové stanice KORALLE jen malé pozůstatky toho, co zde v dobách ne zase tak dávných stávalo. V prostoru, kde stávaly ubikace a sklady je dnes vzrostlý borový les a jen částečně lze rozpoznat kde kdysi něco stávalo a to podle mladších a menších stromů. V místech kulometných hnízd je zčásti též vzrostlý borový les. V něm jsou již jen částečně patrné nerovnosti terénu po okopech. Nejvíce toho do dnešní doby zůstalo z technického zařízení stanice. Jedná se především o patky a podstavce radarů. Jediný dochovaný zděný objekt stojí dnes uprostřed pole a jedná se o kabelovou ústřednu.

Technické vybavení radarové stanice
Celkem bylo u Krakovan postaveno šest radarů. Jednalo se o jeden WASSERMAN M III / IV, jeden JAGDSCHLOSS, tři FREYA (konkrétní typ není však znám) a jeden WÜRZBURG – REISE. Kromě radarů zde stávala běžná KV a SV rádiová vysílací a přijímací ústředna s několika asi třicetimetrovými stožáry.
Mimo tohoto bylo v okolí deset poplachových hlásek a jeden velký reflektor.

Historie Krakovan

První písemná zmínka o obci Krakovany je z roku 1244, kdy byly sídlem vladyky Honaty z Krakovan.

Dalšími držiteli byli Vladyka Vesel, Vaněk z Miletínka, Václav Hrůza z Chelčic a Mikuláš z Mezilesic, který Krakovany roku 1510 prodal Vilému z Pernštejna.

Krakovany leží v oblasti, kde se hojně pěstovala čekanka. Po krakovanské cihelně se do dnešních dnů zachovaly jen obytné budovy.

Historie Božce

První písemná zmínka o obci Božec je z roku 1371, kdy ji měl v držení vladyka Čeněk z Kosic. Mezi pozdější držitele patřil Jan Korček z Božce s potomky, rod Slavatů z Chlumu na Košumberku a rod Klusáků z Kostelce. Rod Klusáků prodal dědictví roku 1607 císaři Rudolfovi.

V roce 1688 měla obec Krakovany 7 a Božec 5 rybníků a haltýře. Koncem 16. století rybníkářství upadá a v 17. a 18. století zaniká. V roce 1790 byla postavena dřevěná jednotřídní škola. Dnešní škola je z roku 1880.

Ihned po vydání tolerančního patentu (1784) byl založen evangelický sbor, který téhož roku postavil dřevěnou roubenou modlitebnu. Dnešní zděná modlitebna pochází z roku 1803.

Obec Božec byla jako osada administrativně spojena s Krakovany v roce 1961.

Po neděli to pondělí, česal Heřman koně vraný. Přišla k němu jeho matka, přinesla mu v klíně jabka. Dvě červená a dvě bílá, tu máš Heřman od své milé. "Nejeď Heřman, nejeď nikam, tvůj bratr tam pojede sám." "Copak by to za svatbu bylo, kdyby ženicha tam nebylo." Matka znovu varuje: "Nejeď Heřman, nejeď nikam, pojede tam bratr sám. Jestli řekneš pojedu, tak Tě sama prokleju."

Tvrdá hlava na ni hledí a v mžiku na koni sedí. V průvodu tam jako první, jede Heřman na svém koni. Rovně horkami starou cestou, za svou týneckou nevěstou. Počasí je dusné, slunce pálí, nad lesy se černé mraky valí. Blesky, hromy burácí, kůň se splašil, Heřman svoji hlavu srazil.

Mrtvého Heřmana odvezli zpět do Krakovan. Nevěsta jela mu naproti, přijeli k tomu místu, kde se ta stala. Nevěsta ptá se: "Z čeho ta louže je?" "Zabil Heřman pěknou lani, aby najedli mládenci i panny." Jak dojeli do Krakovan, začal zvonit umíráček. Nevěsta se ptá: " Komu zvoní?" "To rychtářovo pacholátko." Konečně ji Heřmana ukázali mrtvého pod prostěradly.

Zakončení této pověsti je tragické, nevěsta vzala vidličku a nůž, tím si srdce proklála. Na místě ji pochovali, nad ně dali kámen, v něm byla dvě srdce probodena vidličkou a nožem. Když tam půjdeš, najdeš tento kámen, který je opředen touto pověstí.

Z pramenů rodiny Fliegrových z Týnce nad Labem