Po neděli to pondělí, česal Heřman koně vraný. Přišla k němu jeho matka, přinesla mu v klíně jabka. Dvě červená a dvě bílá, tu máš Heřman od své milé. "Nejeď Heřman, nejeď nikam, tvůj bratr tam pojede sám." "Copak by to za svatbu bylo, kdyby ženicha tam nebylo." Matka znovu varuje: "Nejeď Heřman, nejeď nikam, pojede tam bratr sám. Jestli řekneš pojedu, tak Tě sama prokleju."
Tvrdá hlava na ni hledí a v mžiku na koni sedí. V průvodu tam jako první, jede Heřman na svém koni. Rovně horkami starou cestou, za svou týneckou nevěstou. Počasí je dusné, slunce pálí, nad lesy se černé mraky valí. Blesky, hromy burácí, kůň se splašil, Heřman svoji hlavu srazil.
Mrtvého Heřmana odvezli zpět do Krakovan. Nevěsta jela mu naproti, přijeli k tomu místu, kde se ta stala. Nevěsta ptá se: "Z čeho ta louže je?" "Zabil Heřman pěknou lani, aby najedli mládenci i panny." Jak dojeli do Krakovan, začal zvonit umíráček. Nevěsta se ptá: " Komu zvoní?" "To rychtářovo pacholátko." Konečně ji Heřmana ukázali mrtvého pod prostěradly.
Zakončení této pověsti je tragické, nevěsta vzala vidličku a nůž, tím si srdce proklála. Na místě ji pochovali, nad ně dali kámen, v něm byla dvě srdce probodena vidličkou a nožem. Když tam půjdeš, najdeš tento kámen, který je opředen touto pověstí.
Z pramenů rodiny Fliegrových z Týnce nad Labem
